Česká literatura a nová média

Recepce internetu v českých literárních časopisech Proces remediace byl doprovázen, resp. spoluutvářen metaliterární reflexí přítomnosti nových médií a artikulací jejich možného dopadu na média stará i na literaturu jako takovou. Na základě studia recepce internetu v českých literárních periodikách se pokusím modelovat horizont očekávání, s nímž se literatura na českém internetu střetávala od druhé poloviny devadesátých let 20. století do sklonku nultých let století jednadvacátého. Ideály, vize, plány i obavy obsažené v recepčních textech totiž relativně plasticky evokují dobovou atmosféru a při konfrontaci s konkrétními realizacemi literárních projektů na internetu umožňují lépe posoudit okolnosti a příčiny neúspěchu české digitální literatury i poměrně silnou pozici otevřených publikačních platforem určených pro amatérskou tvorbu v kolektivním povědomí o literatuře na internetu.   Neznámý internet jako antikrist i mesiáš „Zcela mimo dosah chápání většiny z nás vzniká zcela nový svět kultury internetu, počítačových her a virtuální reality. Děsíme se takového světa, pokládáme jej za pseudokulturu, a nebo rovnou za projevy přicházejícího, dobro a zlo, skutečnost s podvodem směšujícího Antikrista. Možná že je to pravda. Ale jak to můžeme vědět s jistotou, když o tom novém světě nic nevíme?“ Těmito slovy se obrátil 28. září 1996 literární kritik a historik Martin C. Putna k českým básníkům, kteří se sešli na hradě Bítově, aby se zamýšleli nad tématem „Slovo na konci milénia“. Tato část jeho proslovu dobře postihuje tušení přicházející mediální změny, jejíž kontury jsou nejasné. Není proto divu, že pro české literáty, akutně trpící pocitem společenské marginality a mediálního nezájmu, znamenal neznámý technologický nástroj spíše další obavy než naději na pozitivní změnu. Důvodem obav byl však především strach z neznámého.

Zanedlouho se začaly v literárních periodikách objevovat články informující o existenci internetu a jeho možné relevanci pro literární svět. Prvním monotematickým textem zveřejněným v českém literárním periodiku a informujícím o internetu jakožto novém médiu, které by mohlo znamenat i cosi pro literární komunikaci, byl krátký článek Miroslava Klivara „Nové médium a literatura“. Pozoruhodné je, že nevyšel v některém z vůdčích literárních časopisů ani nevzešel od některého z mladých progresivních literátů. V listopadu 1996 ho otiskl Obrys-Kmen, který vycházel jako měsíční příloha komunistického deníku Haló noviny. Jeho autor Miroslav Klivar se před listopadem 1989 pohyboval v oficiálních uměleckých a vědeckých strukturách (přednášel marxismus-leninismus na AVU, byl stážistou na ÚV KSČ), ve své činnosti výtvarné, literární i odborné akcentoval přesahy umění do oblasti techniky a vědy i do oblasti elektronických médií (je např. též autorem studie Estetika televize). Po sametové revoluci se stal několikrát předmětem veřejných polemik, v nichž byl probírán rozpor mezi jeho normalizačním působením (je rovněž evidován jako agent StB) a aktivitami v době polistopadové (prezident Evropského klubu Franz Kafka Praha, prezident Masarykovy akademie umění, představený Mezinárodního rytířského řádu Konstantina Velikého atd.). Samotný článek věcně a poměrně přesně popisuje základní principy fungování internetu. Relevanci nového média pro literární kulturu shledává Klivar v možnosti zintenzivnění a internacionalizace komunikace mezi spisovateli a literárními vědci, k čemuž mají sloužit internetové konference: „Internet tedy umožňuje vytvořit vskutku globální celosvětovou komunikaci v oblasti umělecké literatury a literární vědy ve velice rychlých časových dimenzích a komunikovat s kýmkoli formou dialogu s umělci a literárními teoretiky a vědci kdekoli na světě.“ V kontextu komunistických novin toto vyzdvihování dostupnosti globální komunikace pro každého působí jako reminiscence na doby hlásící se k socialistickému internacionalismu. Skutečnost, že jako první literární periodikum o internetu informoval Obrys-Kmen, tedy časopis v soudobém kontextu zaujímající zcela marginální roli a zároveň časopis ideově ve své době (vůči protransformačnímu liberalismu) extrémně konzervativní, je paradoxní, ale zároveň logická. Zanedlouho se totiž má internet stát jednou z cest, po kterých se někdejší představitelé normalizace budou snažit vrátit do veřejné literární komunikace (od roku 2001 vydával Obrys-Kmen na síti beletristickou přílohu Dlaň; v roce 2002 bylo na internetu obnoveno vydávání časopisu Divoké víno). A snad i proto právě oni tak brzy vytuší, že internet, radikálně demokratizující přístup k veřejnému diskurzu, jim může dát novou příležitost (kterou v tištěných médiích nachází jen velmi obtížně). Dne 29. května 1997 se v pražském Centru Franze Kafky konala konference Literatura a masmédia. Miroslav Klivar na ní vystoupil s příspěvkem „Literatura v Internetu“, který následně otiskl bulletin Obce spisovatelů Dokořán (3/1997). Všimněme si už předložkové vazby v názvu příspěvku. Nikoli dnes běžné „na internetu“, ale „v Internetu“. Klivar tedy použil předložku, která se běžně užívala při referování o publikaci v elektronických médiích (v televizi, v rozhlase) i v médiích tištěných (v knize, v časopise). Nové digitální médium sice dávalo na odiv svou specifičnost, avšak bylo recipováno stávajícími způsoby kognitivními a jazykovými. (K článku je připojen dovětek Jana Čulíka, v němž už je použita vazba „na Internetu“.) Klivar nepřinesl ve svém příspěvku oproti předcházejícímu článku nic významně nového, akcent ovšem položil na výčet konkrétních webových stránek s úplnými linky, jejichž obsah se týká české literatury (umístění Máchova Máje na internet, stránka o Bohumilu Hrabalovi, web nakladatelství Votobia či Klubu Julesa Verna atd.). Svou hodnotovou pozici vůči internetu v závěru článku ovšem ještě zpřesnil a posílil: „Dále se v Internetu překonává distance psychologická, osobnostní rozdíly mezi autory, literárními vědci a kritiky, protože interakce je bezprostřední, bez bariér společenského styku a je umožněna rychlá výměna rolí mezi komunikujícími lidmi.“ Ačkoli Klivar tuto výpověď formuloval jako konstatování, šlo spíše o jeho vizi evidentně nepodpořenou širší zkušeností, byť je zcela logické, že ho fascinovala teoretická možnost vstoupit do diskuse s kýmkoli z literárního světa, tedy i s literáty patřícími do generačně či ideově odlišných okruhů. Čistě iluzorní je ovšem představa bezprostřednosti komunikace — ta je evidentně míněna nikoli technicky, ale institucionálně, Klivar de facto chválí internet za to, že vyřazuje z literární komunikace redakce či jiné institucionalizované segmenty literárního systému, které by mohly některým upřít příležitost vstoupit do veřejné diskuse.

Karel Piorecký, foto: Kateřina Piorecká

Roku 1997 završil Miroslav Klivar svoji osvětovou činnost vydáním tenké brožurky nazvané Internet — nové médium literatury, v níž zopakoval základní technické principy fungování internetu a doplnil svůj výklad širší sadou příkladů internetových služeb, které dle jeho názoru mohou být relevantní pro literaturu a její tvůrce — jednalo se však především o službu elektronické pošty a elektronické konference, tedy o služby bez jakékoli literární specifičnosti. Nadále mu připadala jako klíčová geografická neomezenost a také rychlost nových prostředků komunikace. Ovšem ani okrajovou zmínkou není uvedena možnost využít internet k literární tvorbě či ke zveřejnění literárního textu.   Internet jako virtuální knihovna a první polemika nad jeho „zbytečností“ Zanedlouho po Klivarovi a Obrysu-Kmeni tematizoval vztah internetu a literatury časopis Tvar, když v únoru 1997 na titulní straně otiskl článek básníka Norberta Holuba nazvaný „Liternet“. Rovněž on nabídl jistou propedeutiku k užívání nového, neznámého a také trochu obávaného média, vyzdvihl možnosti, které síť otevírá pro získávání informací o literatuře, a pozastavil se nad apatičností české literární kultury vůči těmto možnostem: „Že literatura je ghetto, jsem věděl, ale že to české ghetto je do sebe tak zahleděné, jsem přece jenom netušil. V konfrontaci asi s největším antisegregačním produktem tohoto století, s internetem, se projevila v roce 1996 jako výrazný ignorant. V klasických literárních periodikách padlo na adresu internetu jen několik vedlejších poznámek, povětšinou oč méně zasvěcených, o to více odsuzujících. Utrousí-li někdo povýšeneckou větičku o internetové pakultuře, je to stejně pakoidní výrok, jako by razil termín katolická pakultura.“ Tato Holubova slova dobře evokují dobovou atmosféru v české literární kultuře, které dominovala ostražitost, nechuť a přehlíživé ignorování nového média. Za pozornost rovněž stojí, že i Norbert Holub, který si na rozdíl od Miroslava Klivara na nedostatek publikačních příležitostí nemohl stěžovat, vyzdvihoval „antisegregační“ charakter internetu, tedy teoretickou rovnost publikačních příležitostí pro všechny, možno říci demokratizaci literárního diskurzu, k níž internet jednoznačně směřoval. Je si ovšem vědom také limitů a rizik, která s sebou neomezená publikační možnost přináší: „… kdokoli zde může publikovat svoje básně, bez ohledu na to, jak jsou špatné. A to se bohužel netýká jenom poezie, ale čehokoliv.“ V závěru svého článku odmítl stavět literaturu do opozice vůči internetu a vyzval k překonání strachu z tohoto média: „Literatura je ghetto, ohraničené nejen myšlenkově, ale hlavně jazykově. Internet je pak dobře propojenou soustavou ghett, mezi nimiž člověk může těkavě procházet, anebo si pečlivě zabydlovat to svoje ghetíčko. Přiznejme si už konečně, že také literatura je virtuální realita, a přestaňme se jí už bát.“ Norbert Holub napsal svůj článek ostrým perem a není divu, že se brzy dočkal emotivních reakcí. Mladý literární kritik Petr Cekota Holubovu stať příkře odmítl v článku „Zbytečný internet“, když internetu přiznal možnost pozitivního přínosu pouze jako „terapeutického prostředku pro některé frustrované literáty“. Pozitivně naopak zareagoval žijící klasik české poezie Miroslav Holub: „Zcela souhlasím s hodnocením internetu a jeho úlohy; budoucnost virtuální reality zvané poezie zajisté není garantována jen našimi sličnými a více či méně neprodejnými knížtičkami.“   Vydává nakladatelství Academia.