Brněnské obludárium
Teatrolog Július Gajdoš, který se dosud autorsky pohyboval především ve sférách rozhlasové dramatiky, rázně vstoupil na půdu románu. Jeho prozaický debut chce být nelítostnou výpovědí o akademických poměrech v prostoru postkomunistické střední Evropy, do níž se však živelně prodírají jeho osobní traumata a deziluze hraničící s frustrací. Jde o výpověď zle ironickou, až břitce nenávistnou, v níž si prostřednictvím fikce autor „odvážně“ vyřizuje účty s konkrétními lidmi, kteří se v textu proměňují v zástup nechutně odpudivých zjevů. Čtenář tak dostane pořádnou dávku negativních emocí, jejichž intenzita spolehlivě zadusí celý román.
Dějová linie v zásadě kopíruje události autorova života. První kapitoly popisují vypravěčův odchod z rodného Slovenska po rozpadu federace do Olomouce, kde na nějakou chvíli zakotví na místní univerzitě. Brzy je však povolán profesorem „Kostrbou“ do Brna, aby zde zúročil svoje zahraniční zkušenosti — především svůj evropský diplom. Nikde však dlouho nevydrží. Z divadla „Houser na ocásku“ odejde ve chvíli, kdy rozladí ředitele „Omrzlého“ tím, že upozorní na reálné finanční možnosti divadla. Z Akademie, kam se rovněž dostane na Kostrbovo doporučení, odchází zdecimován, protože se mu za celou dobu nepodařilo prosadit zásadní věc — cedulku s vlastním jménem na dveřích. Nakonec, opět díky Kostrbovi, přesídlí na filozofickou fakultu, kde po nějakou dobu poslušně dofukuje profesorovo zbytnělé ego, aby se v pravý okamžik vložil do situace a oslabeného vedoucího Kostrbu vyhodil ze sedla a zahájil zde „zlatou éru“ divadelní vědy, která se pod jeho rukama proměňuje v plodnou tvůrčí dílnu intermédií. Katedra se zvětšuje, grantů přibývá, studenti se jenom hrnou, prostě úspěch na všech frontách.
Jenomže lidská závist je mocná. Zničehonic se začnou rojit otevřené dopisy, anonymní petice a další nepodložené stížnosti na direktivní řízení katedry a arogantní způsoby vedoucího, které vygradují žádostí na jeho odvolání. Záminka je přitom samozřejmě vylhaná. Vypravěčův syn získal zápočet z předmětu, který navíc absolvoval již ve svém minulém studiu na Akademii, ale který mu z nepochopitelných důvodů odmítl lstivý anglista Hadrabek udělit. Ba co víc, Hadrabek měl tu drzost na celou věc upozornit vedení fakulty, jež kauzu „neoprávněně“ uděleného zápočtu začalo netransparentně prošetřovat. Proti vypravěči, který se principiálně odmítá o celé věci vůbec bavit, je zahájena štvavá mediální kampaň, na níž se podílí tehdejší děkan, a dokonce i rektor. Spiknutí vládců malých středoevropských dvorků je dokonalé a vypravěč je nejprve zbaven funkce a nakonec i místa na katedře. Závěrečná epizoda odehrávající se v Plzni pak už jen stvrzuje celkově prohnilý charakter univerzitního systému v Čechách, takže i odtud nakonec vypravěč odchází, neboť chapadla „vyslanců Brna“ ho zákeřně škrtí i tady.
Ten, kdo by od Gajdošovy prvotiny očekával podobně jiskřivý humor, jaký zná z knih Davida Lodge či Kingsleyho Amise, bude zklamán. Vtip, nadhled a další přísady románů z akademického prostředí britské provenience totiž Gajdoš nemá ve svém arzenálu. Jeho bezesporu řemeslně zvládnuté psaní spíš čerpá z expresionistické poetiky, když, podobně jako například Josef K., se i Gajdošův vypravěč absolutně míjí s lidmi a systémem, v němž se ocitl. Detailní popisy prostor, atmosféry, gest, postojů a pohybů postav spojené s ostrou psychologickou črtou v textu překreslují obraz světa do úporné karikatury, v jejímž centru však bohužel neleží nic jiného než vypravěčovo pošramocené ego. Pět set devadesát stran soustavně vrhané zloby podivně znecitlivělého autorova alterega však totálně zahlušuje text, jenž se proměňuje v monotónní kvílení. Největší obludou celého obludária je tak sám autorský vypravěč. Gajdošova pomsta, jíž měla být dobře zrežírovaná fikční poprava skutečných osob, se tak nakonec zvrtla v autorský chorobopis.
Július Gajdoš: Vyslanci Brna, Aula — KANT, Praha 2015